| Po | Ut | St | Čt | Pá | So | Ne |
| 29 | 30 | 31 | 01 | 02 | 03 | 04 |
| 05 | 06 | 07 | 08 | 09 | 10 | 11 |
| 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 |
| 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 |
| 26 | 27 | 28 | 29 | 30 | 31 | 01 |
Jedno ráno :: Autor: Silwen
22. 12 1980, ráno
Ze zvyku jsem si hned po ránu stoupnul polonahý k oknu a díval se ven.
Svět venku byl pokryt tenkou vrstvou jinovatky.
Všechno vypadalo tak nějak křehce a nevinně i když šlo o nevábnou londýnskou ulici.
Z kuchyně se linula vůně čerstvé kávy.
Zaslechl jsem lehké pleskání bosých chodidel a ucítil útlé tělo, které se ke mně zezadu přitisklo.
Ani jsem se neohlédl a chytil ruce, které mě obejmuly, a provázal je svými prsty.
Ty cizí ruce byly tak úzké a hladké…
Mnohem raději bych se nechal objímat hrubýma zjizvenýma rukama.
Kde asi jsi, Moony?
***
Další ráno utopené typicky britským počasím.
Je pošmourno a všechno je pokryté namrzlou jinovatkou.
Dnes jako vždy jdu hledat práci.
Příjemně vytopená kancelář důležitě vypadajícího muže.
Aha, lykantropie není v módě.
Jak překvapující.
Ze zvyku se ho snažím přesvědčit, že jsem neškodný.
Zvyk je železná košile.. Škoda, že svazuje i společnost.
Stojím na poklidné ulici, je mi zima a z úst mi unikají bledé obláčky.
Z náhlého popudu jsem se vydal na procházku.
Bezcílně bloudím.
Po několika hodinách jsem se dostal do klidné vilové čtvrti.
Neodolám a dívám se do oken.
Lidé vypadají tak spokojeně a šťastně…
Kde asi jsi, Tichošlápku?